Pozdě, ale přece! Čekala jsem na video, abych mohla doložit důkazní materiál!
Pozor - emoce included.
Jak už tak moje články většinou začínají - stala se mi taková báječná věc... Před Vánocemi mě oslovila Klaudia z Aerial movement, jestli bychom nevystupovaly s Vertigem na jedné novoroční show. Vertigo - acrobatic show je slovenská akrobatická skupina vystupující po celém světě. Jedna z mých první zkušeností s nimi byla z Budějovic, když jsem byla ještě na střední a o závěsce jsem slyšela jen v rámci cirkusu. Bylo to pro mě něco naprosto nedosažitelnýho... Tak Vertigo a myslím, že dokonce právě Klaudia vystupovali v rámci nějaké akce od města na náměstí. Byli zavěšení na konstrukci z traverz, která byla okolo kašny a bylo to nádherný!
Jako takhle. Klaudia je můj velký vzor, takže když mi napsala a ještě přišla s nabídkou vystupovat pro Vertigo, rozbušilo se mi srdíčko. Myslím, že tohle je takovej #aerialgoal. Pro mě určitě. O tom by se mi upřímně ani nesnilo. Takže jsem nadšeně souhlasila (jakoby okamžitě, aniž bych vlastně věděla, na co jsem kejvla). Měla jsem si k sobě sehnat ještě jednu akrobatku, vymyslet si synchro choreo na cca pětiminutovou písničku.
Čím víc jsme si psaly, tím víc mi začalo docházet, že to asi nebude v běžné (pro nás lidi) výšce a když mi Klaudia nahrála hlasovku o tom, že to bude v nějakých 8 metrech nebo tak nějak, rozbušilo se mi srdíčko po druhé. Tentokrát ale lehce stresem.
Samozřejmě bych se teď měla tvářit děsně sofistikovaně, jak si v osmi metrech na kruhu běžně dávám ráno kafčo, ale pravda je taková, že já se hrozně moc bojim vejšek. Už jen když o tom píšu, tak se mi lehce potí ruce a mám takovej ten nepříjemnej pocit v nohách. Znáte ho? Když jste třeba na nějakým okraji a díváte se dolů, takovýto šimráníčko... no takže nebudu vám lhát. Byl to velký stres. Abyste měli představu. Když jsem byla na Bali a měla skočit z útesu do moře...docela vysokýho útesu. Tak jsem celkem 3x vylezla nahoru a celkem 3x slezla po žebříku dolů, ačkoliv to bylo mnohem těžší než skočit. Já to prostě nedala. Boj s psychikou ve výšce by mohla bejt samostatná kniha o tříset stránkách, fakt. Ale k tomu se ještě dostanu.
Ještě jsme řešily, jestli chci jištění. Ano, chci. Chci, chci, chci.
Když si to shrneme, tak než jsem k sobě někoho sehnala. Než jsme se domluvili na písničce a podrobnostech. Bylo nějakýho cca 26. prosince. Nějakých 6 dní před show. Na mě 23. v noci skočil nějakej moribundus a lehla jsem stylem, jakým dlouho ne. Což je přesně to, co si o Vánocích a před show v osmi metrech přejete, že jo, mít horečky. No takže s pocitem energie level "přejetá parním válcem" jsem odjela zpátky do Prahy a 28. jsme měly s Mončou první trénink.
Upřímně jsem moc ráda, že se mnou šla Monča. Lepšího sparing partnera jsem si na tuhle akci nemohla přát. Nejenom, že jsme vymyslely choreo za 20 minut, ale dokonce jsme se dokázaly domluvit na x dalších tréninkách. Celý to bylo prostě takový smooth. Naše choreo se mi fakt líbila a ta hudba...Cítit se fyzicky líp, tak úplný sedmý nebe.
Na Silvestra přišel lehkej průlom. Přijelo nám jištění. Jištění, který jsem opravu bytostně potřebovala a chtěla, protože to byl neuvěřitelnej psychickej back up. Ale samozřejmě. Háček. Bylo to něco za něco. Cítíš se psychicky líp, za to že třeba neumřeš, ale máš 50% šanci, že se do toho lanka zamotáš. Takže v tomhle ohledu jsme začaly s Mončou trochu panikařit. To byste neřekli, jak snadný je se svázat do kozelce. Fakt. Dva špatný pohyby a jste navždy přivázáni. Taková praktická rada pro ty z vás, kteří se někdy chystají vystupovat s jištěním. Choreo vymejšlejte už s ním. Opravdu. Zároveň jsme začaly přemítat, jak nás do těch 8 metrů asi dostanou... Klaudi mluvila o nějakém žeriavu...Adrenalin stoupal.
Mně se ještě ke všemu 30. večer udělalo znova zle. Tentokrát od žaludku. Na Silvestra a prvního do show (do pěti hodin odpo) jsem snědla celkem 2 rohlíky a 5 piškotů. Což pro člověka, kterej má ráno 2-3 snídaně není úplně optimální. Nicméně jsme teda dorazily do Poděbrad. Já lehce hladová a vyčerpaná.
A byl tam. Žeriav. Myslím, že tohle poslovenské slovíčko se mi vryje do paměti už navždy. Na parkovišti / náměstíčku vedle zámku byl obrovský jeřáb, na kterém byla zavěšená střecha pódia. Lehce nás polilo horko. Když to najednou vidíte takhle v reálu, jo... Začne to bejt takový reálný! Jako doopravdy hmatatetelný. Tak jsme s Mončou stály dole, porovnávaly s lampou, jak vysoko nás ten žeriav asi zvedne. A jaký to asi bude.
Po nějakejch domluvách a instalacích, prostě technických záležitostech, které tady nebudu rozepisovat, protože tohle je emoční vyprávěníčko, že jo... Jsme si šly dát věci do šatny a pak přišel TEN ONEN moment první zkoušky. Na začátku nám bylo řečeno, že se uvažovalo i o tom, že bychom to jely jen na ostro... jakože cože?! Naštěstí jsme tedy dostaly možnost zkoušky. Odhodily jsme tedy bundy, boty i zábrany a šly na to. Nastalo pár komunikačních problémů s panem žeriavlistou, ale do vzduchu nás vytáhnul. A bylo to ...hrozný psycho. Úplně jsem vypnula. Mozek mi zamával ze spoda. Ten nahoru podle mě nevytáhli. Je to takový jiný no. Vnímala jsem řeku vedle nás, jak si hezky plyne. Vnímala jsem to parkoviště. Ty docela menší lidi dole. A vnímala jsem tu vejšku. A to, jak se to houpe. Vnímala jsem všechno, jenom ne hudbu, kruh, jištění a choreo. Akrobatka zkoprnělá hrůzou...Výborně.
Dobře... pokus číslo dvě. Pokus číslo dvě byl o kousek lepší. Panickou hrůzu jsem měla stejně, ale už jsem se aspoň snažila hejbat. Nějak do rytmu no. Je jakoby docela problematický, že to celý je vaše volba. Vy děláte kruh, vy jste kejvly na vystoupení ve vejšce a vy tam teď visíte. Ne, dobře, byla jsem to já. A Monča. No a v tu chvíli nemůžete dělat vůbec nic než pokračovat v činnosti. Nemůžete se pustit, nemůžete dolu, nemůžete brečet, nemůžete křičet. Musíte jenom pevně věřit, že to přežijete. Prostě nic jinýho nezbyde. Přece jen. Je to 5 minut. Při druhém pokusu se pro změnu zamotala do jištění Monča. Takže jsme pak v šatně dost přemítaly o tom, co budeme dělat, když se tam takhle svážem a že je tady opravdu padesáti procentní šance, že se to stane. A taky jsme si pouštěly videa, jak lidi padaj z vejšky z kruhu bez jištění. Taková klasická předvystupovací zábava.
Tak jsme se oblíkly. Nalepily si kamínky, abychom se hezky blyštěly. Upevnily jistící pásy a šly.
Na náměstí bylo opravdu hodně lidí. Sešly se pravděpodobně celé Poděbrady. Už byla tma. Pódium krásně nasvícené. A bylo to tu. Obě jsme měly takový zvláštní předvystupovací stav. Obvykle jsem nervózní, přešlapuju z místa na místo. Ale teď jsme byly takové divně klidné. Už to bylo v rukách osudu. Jako fakt. Moderátor začal mluvit. My vyšly na pódium. S námi byla Slávka, která byla uprostřed zavěšená jen na sedáku, měla křídla, potom stuhu a nakonec pyrotechniku. Nastoupily jsme. Uvázaly jištění. Nahodily nožku a čekaly, jestli si to pan žeriavlista pamatuje dobře. Pamatoval. Prvních asi 30 vteřin jsme byly v jedné póze a "jely" v ní nahoru. V ten moment se mě zmocnila panika. Úplně jsem cítila, jak mě to začalo ovládat, sama jsem si stihla vynadat, že jestli to nerozdejcham, tak jsem v prdeli (omlouvám se za ten výraz). Nějakým zázrakem jsem to ustála jógovým dýcháním a jely jsme choreo. Je zvláštní, jak při vystoupení čas plyne pomalu. Máte spoustu času. Máte čas se na sebe vzájemně dívat a kontrolovat, jestli se ta druhá už neukřižovala na kruhu. Máte čas na sebe kejvnout, že je to ok. Podle mě bychom si stihly i pokecat o laku na nehty, kdybychom byly blíž. Máte čas přemýšlet, jestli kdybyste teď spadly hlavou na kraj pódia, jestli byste se trefily a rozbily si hlavu? Vaz? Přežily to/ nepřežily? Máte čas si vynadat za to, že myslíte na takový věci. Máte čas si prohlížet lidi. Máte čas mít pocity absolutního štěstí a hrozně si to užívat. Máte čas myslet na to, že si to užíváte, ačkoliv jste ve vejšce a že už se vlastně tolik nebojíte. A že ta tma asi docela pomáhá. A že je to celý vlastně hrozně pěkný...a co na to asi říkaj ty lidi, ale maj v rukách mobily, tak asi dobrý. Máte čas zhodnotit, že jste se svázaly jen jednou a celkem důstojně...a dokázaly se z toho rozmotat. Máte čas si říct, že ta druhá se taky nezamotala nějak moc, protože jste byly pravidelně ve stejnejch tvarech. Máte čas z toho mít opět radost. Máte čas si říct, v čem jste asi byly časově trochu jindy, ale vlastně se uklidnit, že to celý mohlo dopadnout mnohem hůř. A pak je final póza, potlesk a konec.
A vy chcete znova! Protože to byl prostě nádhernejch zážitek. Boží. Skvělej. Fantastickej. Jako fakt! A chcete zase vystupovat ve vejšce, protože to byl prostě nejvíc nejlepší začátek roku.
A já jsem vděčná, že tam se mnou byla Monča. A že jsme mohly. Že nás Vertigo oslovilo.
Za odměnu jsme dostaly tác řízků, chlebů a kyselejch okurek a já se po dvou dnech konečně najedla. A taky mi přestalo bejt špatně. Takže možná...psychiko? Jsi to ty?
Tady máte pár obrázků /včetně těch řízků/ abyste k tomu celýmu měli vizualizaci. A taky video.
Pokud jste to dočetli až sem, gratuluju! Jste statečný a jsem ráda, že jsem to s váma mohla sdílet.
Ještě jednu velkej dík Vertigu a Klaudii!
A z jiného úhlu pohledu.
Comentários