Já jsem poslední dobou zase flákač. Mám tady asi milion rozepsaných příspěvků v konceptech a ne a ne to dokončit, ale tohle musím! Dneska mám oficiálně výročí s michel_dryadalis. A o jaké výročí se jedná? Chodím k Michalovi už rok makat na flexibilitě.
Tohle se snažím veřejně hlásat a tak o tom napíšu i článeček. Asi bude to bude trošku zdlouhavější.
1) Cítím morální povinost sdílet svojí vlastí zkušenost, protože pro mě ten posun a celkově změna postoje k flexibilitě jsou tak velký, že už to nemůžu jen tak přejít.
2) Michal je super boží a když si někdo zaslouží pochválit, tak pořádně a veřejně. A Míša si to zaslouží.
Začátek tohoto příběhu se datuje vlastně prehistoricky hodně zpátky do doby prvohor, kdy mi bylo nějakejch těch cca 16 let a já se přidala do Hell's cheerleaders. Cheerky by měly bejt krásný a flexibilní, takže tady už náznak snahy "získat flexibilitu" byl. Nějaký pokroky se asi děly, každopádně takhle zpětně si nevybavuju, že by byly markantní.
Tududum uplynul nějakej ten páteček ( 9 let pátečků) a já jsem se začala věnovat kruhu.
Na začátku svojí hoopový kariéry jsem sama sebe hodila do skupiny tzv. silové a naprosto jsem se vyřadila ze skupiny flexi. Jo, jasně, občas jsem měla na dva měsíce snahu udělat třeba provaz, navíc ta flexibita jde akrobacií trochu dopředu samovolně, ale žádná velká hitparáda to není. Na féra jsem s hlavou hrdě vztyčenou prohlašovala, že budu dělat prostě silový prvky a ne flexibilní, že to takhle mam (člověk nemůže umět všechno, že jo) . No jo. Jenomže pak se začaly dít věci. Jak jsem na začátku tak trochu neřízeně začala trénovat z nuly na sto, protože můj největší progres byl první rok, tak se pomalu, ale jistě, objevilo spoustu problémů. Takovejch nepříjemnejch, musím říct. Posilovala jsem jenom tím, že jsem dělala různý silový prvky do kola a jinak jsem to nekompenzovala. Zachránila mě až covidová pauza, kdy jsem sice myslela, že se prokoušu zoufalstvím bez cvičení zdí, ale na druhou stranu jsem dala tělu prostor se z toho šoku trochu vzpamatovat. Jak jsem se nemohla věšet a dál sama sebe trápit jednostranně zaměřeným cvičením, tak jsem si možná i zachránila "kruhovou kariéru". Možná to zní, že přeháním, ale děly se mi věci typu, že když jsem udělala véčko (basic věc a pro trenéra docela zásadní) po cca 2 vteřinách mi vystřelila bolest od zad až do palce na ruce tak silně, že jsem se automaticky pustila. Takhle nějak to fungovalo i při závěsu za koleno a tak. Prostě parádnička.
Po covid pauzách jsem byla absolutně z formy a chvíli trvalo než jsem se do ní zpátky dostala a pak - KONEČNĚ SE DOSTÁVÁME K MICHALOVI - nastal ten bod zlomu, kdy jsem si přiznala, že bez flexibility to nepůjde. Najednou jsem potřebovala flexi prvky. Jak pro sebe, tak abych mohla holkám na kurzu předávat něco víc. Míša v tu dobu už pár holkám z Firefly soukromky dával, já zašla na jeden hromadnej workshop, abych ho zčekla a rovnou jsem se s ním domluvila na individuálkách. Nebudu vám lhát a jestli tohle, Míšo, čteš, tak se omlouvám :D Ale tenkrát jsem úplně nevěřila, že u toho zůstanu. Jsem si tak říkala, že to zkusím a skončit můžu vždycky.
No a rok se s rokem sešel, já vydržela. Troufnu si tvrdit, že poctivě makám (někdy více než méně :D) a výsledky jsou pro mě naprosto neuvěřitelný.
Ráda bych podotkla, že tréninky na flexinu vážně nemám ráda. Ačkoliv ty tréninkový plány staví Michal fakt hezky, tak u toho prostě hrozivě trpim. Často se mi stává, že si musím do diáře vyloženě napsat, kdy tu flexinu pojedu a trochu se k tomu přemlouvám. Někdy ty intervaly prostě nevydržím. Je to takovej neustálej boj. Nicméně boj, kterej se vyplatí. Míša ty tréninky staví stylem, kterej mi vyhovuje - nejdřív zahřátí, postupný protažení než se dělají ty "maximální" cviky. Není to o tom, že přijdete a sednete si na dvacet minut do provazu. Tělo se pomalu na všechny ty brutality připraví. Zároveň přemýšlí, kde začít a kam až se dá dojít. Já potřebuji cíle, abych u něčeho vydržela a potřebuju vidět progresy. Potřebuju takovou zpětnou self motivaci. Mojí oblíbenou je "dát si nohu k hlavě/na čelo", takže si třeba na prvním tréninku řeknu, že bych na posledním tréninku toho plánu chtěla zaklonit tak, že si opřu čelo o chodidlo. Takovej běžnej denní goal, chápete. Zároveň Michal s tímhle přesně umí pracovat a umí se na člověka nacítit. Primární myšlenka tréninku je dostat se do našich vysněných prvků. A to je krásný.
Co všechno mi to dalo? Flexiblita mi začala dávat komplexně větší smysl. Dřív jsem v tomhle byla takovej pohybovej analfabet. Měla jsem pocit,že když chci v cocoonu propnout lokty ( čehož jsem dosáhla po necelým roce a to jsem myslela, že to bude trvat tak deset let) musím mít flexibilnější ramena a záda. Ano, svým způsobem, ano. ALE. Nejvíc začalo tohle fungovat, když jsme přešli na protahnování nohou a hlavně stehna. Když to teď píšu, zní mi to logicky, ale před rokem bych vám to nevěřila. To je něco, co Michal perfektně ovládá. Existujou svaly a úponky, které vás šíleně brzdí, hajzlové, aniž byste si to třeba uvědomovali a těžko se něco fyzicky realizuje, když nemáte o daném problému povědomí.
Důkaz místo slibů:
Vzhledem k tomu, že Michal neučí jen flexibilitu, ale i mobilitu, tělo začalo fungovat jinak. Naučila jsem se ho používat jinak. Najednou vím, kde pocitově zabrat, abych se dostala do hlubších pozic, co vypnout (a nemyslím netflix nebo prsa), kam dát hlavu. Taky, že to tělo musíte napnout jako takovou pružinku a potom jsou ty flexibilní pózy mnohem pohodlnější. Ale co beru jako nejzásadnější je to, že jsem konečně začala kompenzovat trénink na kruhu. Od tý doby, co k Míšovi chodím se cítím celkově mnohem líp a jsem v mnohem lepší formě. Už se mi neděje, že by mi někam vystřelovala bolest, všechny tyhle neduhy se srovnaly a dokonce se mi dorovnává i bad side, což je takovej malej zázrak asi jako přeměna vody na víno. Zároveň jsem začala pilovat základy, který mi tak hrozně chybí. Správný dejchání, správný držení těla, správný pohybový návyky. Myslím, že tohle je mnohem zásadnější než že uděláte hezkej provaz. Cesta je cíl :-) Ale co si budeme, ten pocit, když dosednete oběma stehnama na zem...nebo když na kruhu uděláte prvek, kterej jste už tolikrát vzdali a najednou tam je! K nezaplacení.
Třeba u scaraba nemám ani fotku na porovnání, protože jsem nikdy nedošla do fáze, kdy bych se odtlačila aspoň trochu, protože jsem měla pocit, že mi prasknou ramena. A teď. Voilá.
Proč Michal. Kromě těch věcí, co už jsem vypsala bych chtěla vypíchnout, že Michal je hlavně skvělej člověk a sdílí hodnoty lidsky zásadní a důležitý. Často to s náma nemá lehký. Dobře, se mnou to nemá lehký. Často jsem přetažená, v tenzi, protivná, nic se mi nechce a neuvěřitelně ráda a pravidelně fňukam. Někdy i tak trochu odmlouvám. Míša umí dokonale vycítit, kdy mi z tréninku má udělat spíš jógovou lekci a kdy mě naopak má trochu vyhajpovat, abych i přes ty řečičky zamakala. Je to člověk, ke kterýmu mám velkou důvěru a profesně k němu vzhlížím. A říkám vám, že kdybych ho neměla, tak si ty nohy k hlavě nikdy nedám, protože bych se na flexinu vykašlala po prvním měsíci. Když už se mi fakt nechce, tak cítím takovou určitou povinnost si ten trénink dát, aby tam ten progres byl vidět a jeho práce nebyla zbytečná. I když vím, že on by se nezlobil, kdybych vynechala. V některejch situacích nemám možnost si vybírat lidi, kterýma se obklopuju a pak naopak když můžu, tak si vybírám hodně pečlivě. Zvlášť trenéry, kterými se nechám učit. Míša je takovej lektorskej mág!
Ještě bych vám chtěla říct, že tohle vzdání holdu není placená spolupráce, protože na Míšu se stojí pořadníky!
Comments