top of page
  • Kate

"Performer nemá trému, protože je zvyklej" A jiné mýty.

Nedávno jedna kamarádka sdílela moc hezkej reel, který zachycoval různé pravdy z jejího života tanečnice/performera a jedním z nich bylo, že se nebojí přiznat, že je nervózní před každým vystoupením. To je téma, na které poslední dobou hodně narážím a sama o něm často přemýšlím. Setkávám se čím dál častěji s názorem, že když jsem performer a mám možnost vystupovat často v rámci našeho angažmá, tak to mám vlastně strašně jednoduchý. Protože čím častěji vystupuješ, tím víc jsi zvyklá a míň se bojíš. Logická úměra. Tak proč to sakra takhle funguje?

Samozřejmě budu mluvit sama za sebe případně za lidi, se kterýma jsem si o tom povídala, ale chtěla bych veřejně říct, že u mě to je celkem omyl. Když pominu živé dekorace, kdy je náš úkol viset nad lidma a improvizovat. Kde teda už trému nemám, pokud nejsem vyloženě unavená. Když máte 45 minut střídat kombíčka, bejt krásný a zářit a vy zrovna jedete celej tejden/měsíc jako fretky a zrovna nemáte moc sílu nebo vibe, tak se nějaký ty nepříjemný motýlci v břiše objeví i před už tím naším casual visením.

U show je to jiné. Nezáleží, kde vystupuju, kolikrát jsem tu choreo jela a jak moc ten prostor znám nebo ne. Po každý to probíhá velice obdobně. Nejdřív mě moje kamarádky nenávidí, protože jedu to svoje fňukací kolečko bez inspirace pro vymýšlení chorea. Sama sebe dostávám pod časovej tlak, protože jsem prostě malej hysterik a mám neustále strach, že to nezvládnu. Následuje kolečko "já to nenatrénuju". To je taková ta fáze, kdy jste měli pocit, že máte hodně času a najednou zjistíte, že jste to vlastně proprokrastinovali a toho času je kur..sakra málo. A potom se to začne blížit. Kromě klasickejch myšlenek "já tam nepůjdu" se začínají dostavovat stavy lehký úzkosti, kdy je člověku fyzicky špatně. Jediný, co funguje je na to nemyslet a hluboce dýchat. Což, když jste overthinking emoční tvor (čti žena) není vždycky úplně jednoduchý.

Je pravda, že jsem stáhla ty největší paniky z jednoho týdne na kratší čas. Někdy až ten den (pokud teda nejde o soutěž, tam je mi pro jistotu špatně fakt týden, takže člověk stihne ještě parádně zhubnout z kostýmu). Podoby to má různý, jo, blbě spím, nemám chuť k jídlu a fyzicky cítím, že je mi špatně. Třeba když jsem měla poprvý vystupovat v osmi metrech, tak to moje psychika hajpla natolik, že jsem reálně fakt onemocněla. Pro jistotu. Dvakrát během jednoho tejdne. 5 minut po show už mi nic nebylo.

Čím častěji vystupuju, tím častěji se mi stane, že to není perfektní tak, jak bych chtěla. Když vylezu před lidi, bodovka se rozsvítí a začne odpočítávání nebo hudba, buší mi srdce tak jakoby mě lovil gepard a mám opravdu nutkání fyzicky zdrhnout. Když jsem na stagi, mám všechno naprosto zpomalené, takže každá vteřina trvá strašně dlouho. To se projevuje obzvlášť u těch chvílích hlavy na pranýři. Pak to naštěstí často povolí a přepne do módu "shoooooowtime, baby" a fakt si to užiju. Usmívám se nekřečovitě a od srdce. Ale tohle v sobě podle mě musíte aspoň trochu mít. Klidně hluboko uvnitř, ale to je něco, co se úplně asi nenaučíš. Buď performer aspoň trochu jsi nebo ne. Takže je fuk, jestli vystupuješ 1x ročně nebo 20x. Vlastně mam takovej pocit, že dřív to šlo snáz. Nevim, jestli je to jakoby ten princip, že čím jsi starší, tím víc vyrůstáš z dětský bezprostřednosti ( já teda) nebo je to nějakej nátlak "vždyť už toho máš za sebou, musíš bejt hrozně v pohodě". Ale nejsem. Vybavuju si feeling z prvního mistráku a bylo to takový faaaajn. Třeba ty pocity odvál čas, nevim, ale přijde mi, že se to rok od roku horší.

Někdy to naskočí a někdy prostě není den a ten vibe tam není a ty vole nebude a mně dá fakt strašně zabrat udržet trému a strach na uzdě v 4 minutový koncentraci. Což je vlastně totální mindfuck. Protože, co jsou 4 minuty, viď. Ale není to tak jednoduchý. No a pak si vem, že tu koncentraci sem tam ztratíš na každý show během třeba 3 měsíců. To pak jako začneš bejt lehce nervózní, co je sakra špatně.

Každopádně to samozřejmě miluju. Je to můj život a pro ty povedený 4 minuty, když všechno zaklapne a pro ten pocit, že mě každá choreo někam posouvá, to stojí.


Taková poznámka: to vám tady nebudu ani moc podrobně rozepisovat mojí fóbii z vejšek. Je mi špatně i na Petříně. Byla jsem tam jednou a už mě tam víckrát nedostanou. Nejhorší je, když si jdete vyzkoušet nějakej drop do vejšky poprvý. Úplně cítím, jak moje tělo přestane dělat to, co má, když tu psychiku a strach pustím. Ideální je to někde, kde na vás koukaj lidi a vy úplně nemůžeme vysrabit a slézt dolů. Protože je to vlastně vaše práce. Bejt fearless.

A když to chvíli nejdu trénovat, jsem tam zpátky. Příběh o tom, že závěsnou akrobacii dělá člověk se strachem z výšek je jiná kapitola. O tom zas třeba někdy příště.


Takže pokud máte před vystoupením/show/ pocit, že jste hrozně v prd... a zbytek vystupujících je calm. Tak nebojte. Jsme v tom všichni stejně a je úplně jedno, jestli jdeš poprvý nebo po stý. Ten nátlak a tréma tam vždycky jsou. Pokud nemáte nervy z ocele. A jestli jo, tak vám strašně závidim!





91 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Comments


bottom of page
<