Hello,
chci si tady uložit nějaký emoční záznam toho, co se mi letos v létě stalo! To jsem byla takhle na táboře... Ne, kecám. Nebyla jsem táboře.
Před létem jsem úplnou náhodou dostala jednu nabídku. Jednalo se o spolupráci na úpravě muzikálu Alenka v kraji zázraku v Karlínském divadle. Tenhle muzikál byl již jednou v éteru a letos se oblékal do nového kabátku. Zprostředkovatel nabídky byla Kačenka Průšová, která ke mně chodí na soukromé lekce kruhu. Její rodina tenhle muzikál produkuje a napadlo je využít toho, že Kačenka umí na kruhu a vlastně vůbec kruhu jako zpestření taneční stránky choreografie. Tak jsme si to odsouhlasily a vzaly na první seznámení s kruhem i Aničku Slováčkovou, která se s Kačenkou v hlavní roli Alenky alternuje. Nutno podotknout, že Anička se s kruhem předtím nikdy nepotkala.
Díky Aničce jsem si znovu připomněla, jaké jsou začátky s obručí. Je velký rozdíl, jestli s tím začínáte for fun a nebo máte mít do dvou měsíců vymyšlenou, naučenou a vypilovanou choreografii. Musíte se poprat s několika problémovými aspekty a to bolest - protože si na kruhu otlačujete nemilosrdně celý tělo, síla - protože ve většině případů taháte celou sebe někam do vzduchu nebo se na rukách neustále držíte, točení - v rotaci je choreo samozřejmě mnohem efektivnější a krásnější, ale žaludek si to většinou nemyslí.
Ze začátku jsme trochu bojovali s tím, kam choreo na kruhu vůbec umístit, aby to v muzikálu dávalo smysl. Že se akrobacie hodí do kraje zázraků bylo jasné, ale muselo se to choreograficky a kontextově správně zapojit. Nic pěknýho, řeknu vám. Chvíli nám z toho bylo do pláče, protože trénovat něco, co nevíte, kde kam umístit, co tam budou dělat tanečníci a na jakou písničku. Další problémy byly technikálie jako port nebo kostým, protože ne všechno se v těmito věcmi dá udělat, že jo... Nebudeme si lhát do kapsy, kruh je v tomhle trochu nemilosrdný a nijak to člověku v kostýmu neusnadňuje.
Vynechám rozepisování dlouhé slohové práce o tom, jak probíhaly jednotlivý tréninky. Jediný, co bych tady ráda zdůraznila, jak jsou holky velký bojovnice. Kačenka měla jistou výhodu v tom, že už kruh znala a byla na něj trochu zvyklá, i když jsme se předtím chvíli nepotkávaly. Ale přece jen, když se k něčemu takovému vracíte, máte to o něco jednodušší než když tu zpropadenou věc potkáte prvně:)) Co se Aničky týče, tak klobouk dolu. Dlouho jsem nepotkala takovou píli a rozhodnost. I když bylo vidět, že už je na konci tréninku docela zničená, stejně to ještě aspoň jednou vyzkoušela.
Ten pravej adrenalin začal, když se zkoušelo v divadle. Přijít do divadla zadním vchodem a přes jeviště, kde byly obrovské kulisy - velká otevírací kniha, schody a tak, byl taaak krásnej pocit! Nenasvícené divadlo ve šrumci zkoušek, kde je spousta dětiček, lidí se scénářema, vepředu hlavní choreografka Peťa, která neustále máchala rukama, vysvětlujíc tanečníkům, kde mají stát nebo co tančit. Když máte chvíli, kdy se nezkouší obraz, ve kterém jste potřeba, jdete si pro kafíčko do divadelní kavárny, odkud taky můžete sledovat, co se děje na pódiu.
Samozřejmě to byla i krev a pot. Myslím, že si divák sedící v hledišti neumí moc reálně představit, kolik práce a dřiny za takovým muzikálem je. Já smekám před všemi na jevišti i celým týmem, který není přímo na představení vidět, ale rozhodně je to stojí stejné úsilí jako lidi na pódiu.
Nejočekávanější z nejočekávanějších chvílí byla samozřejmě samotná premiéra, která byla 8. září. Divadlo Karlín bylo celé v lesku. Červený koberec, všude nádherně oblečení lidé, novináři, samozřejmě nechyběla velká fotostěna s vizuálem Alenky. No prostě balada. Člověk si automaticky připadá jako královna, ale zároveň nevíte, jestli jste dostatečně hezký a noblesní. Nervozita stoupala. Na premiéře byla v hlavní roli Alenky Anička. Bylo to vlastně poprvý, co z hlediště uvidím něco, co jsem stvořila, ale neodtančím to já sama. Zároveň jsem byla nervózní za všechny, protože jak jsem se účastnila zkoušek, tak jsem věděla, co na zkouškách nešlo úplně hladce nebo co se stane, když se nějakej provázek jako na potvoru nebude chovat tak, jak má.
Najednou sedíte v hledišti a nemůžete jim s tím kruhem pomoct. Nemůžete ho usměrnit, kdyby se točil rychle, napovědět, kdyby holky měly vokno. Prostě jste tak trochu bezmocný, do krve si drzíte pěstičky, nedejcháte a čekáte.
Ale ten pocit pýchy, když to vyšlo!!! Premiéra se za mě moc povedla. Obraz s kruhem dopadl, tak jak měl.
Další stresující okénko pro měl byl konec. Produkční Lenka mi totiž o přestávce řekla, že půjdu na děkovačku, na což jsem nebyla připravená. Nějak mi povysvětlila, kdy mám jít a kudy, ale jak jsem byla v šoku z té primární informace "sice sis to s náma nezkoušela, ale jdeš na děkovačku" konsternovaná, tak mi ten zbytek vět do mozku vůbec nedoputoval. A tak jsem začala před koncem poposedávat, mnout si ručičky, ošívat se. Naštěstí Lenka mě v tom nenechala, gestikulací mi naznačila, kdy vyrazit. Já přišla tam, kam jsem měla a dokonce jsem ani nezakopla na pódiu! Šla jsem společně s ostatní pomocnou choregrafií. Ta už byla ostřílená, takže stačilo se jich držet. Uklonila jsem se, dostala kytičku a užila si svých 5 vteřin slávy (ještě že mám to příjmení tak dlouhé:))) Potom nastalo společné focení, rozhovory s novináři, já se běžela obejmout s Aničkou a říct si první dojmy.
Ačkoliv ne všechny chvilky byly růžový a nenáročný. Takhle zpětně na to vzpomínám moc ráda a hřeje mě pocit, že jsem toho mohla být součástí. Navíc jsem se seznámila s Aničkou, ze který se vyklubal úžasnej člověk. Tady bych chtěla podotknout, ať přestanete číst ty bulváry. Ne dobře, já bych měla přestat číst bulváry.
Celkově to byla úplně nová zkušenost a já jsem vděčná, že jsem jí mohla zažít.
Ale už konec sentimentu.
Více užitečných informací jako o čem muzikál vlastně je, kdy se hraje nebo dokonce zakoupit vstupenky můžete na webu Karlínského divadla.
Comments