top of page
  • Kate

Jak jsem vystupovala s Monkey Business...

Já si tady odložím tyhle myšlenky, ať si to pak třeba v padesáti můžu přečíst a říct si, jaký jsem byla šílený tele. ( Ano, pořád doufám, že z toho vyrostu).


Ne nadarmo se říká, že žádná veselá historka nezačíná tím, že člověk jedl salát. Tímhle příběhem se pod to můžu podepsat. V úterý 7.12. jsem šla do Lucerny na koncert Monkey Business. Monkey se řadí mezi moje oblíbené kapely. Neříkám, že jsem byla jejich fanoušek od mala. Někdo mě k nim přivedl, ale pak už mi to zůstalo. Navštívit alespoň jeden koncert z prosincového trojáku v LMB je už taková tradice. A tak jsem vyrazila. Můj prvotní plán si bylo zalézt někam do kouta, poslechnout si kapelu a zmizet brzo domů. Znáte takovou tu asociální náladu? Ale pivo dalo pivo, situace dala situaci a já se celkem rozjela. (Netradičně, jakoby!)


Okolo jedenácté (myslím si) jsem se rozhodla jít domů. Asi by se slušelo zmínit, že jsem v Lucerně pracovala, abych nepůsobila jako úplnej střelec. Bundu jsem měla u produkce v kanclu, kde zrovna nikdo nebyl a ani telefon mi nejmenovaný exkolega a nyní kamarád nebral, takže se Kateřina rozhodla dojít si pro klíč tam, kde tušila, že budou. Do backstage. Vidíte? Tady to je v podstatě osudová věc - zamčená bunda v kanclu. Za to nemůžu...

Zrovna jsem byla v nějaké fázi toho, že mi to tam jakoby patří. Pardon, pardon. Alkohol je metla lidstva, prostě. Tak jsem si tam nakráčela a místo toho, abych odešla s klíčem a šla si pro bundu, jsem si tam na féra přisedla. Mimo jiné tam seděl i Roman Holý.

Ano, za tohle už můžu...

Slovo dalo slovo a můj nejmenovaný exkolega - tímto ti ještě jednou děkuji, Kamile - začal mluvit o tom, že dělám závěsnou akrobacii. V tu chvíli nastoupilo moje chlubivé já, proběhly ukázky fotek a videí a najednou z toho vznikla myšlenka, že bych s kapelou mohla ve čtvrtek vystoupit. Nejdřív teda ve středu, ale to jsem i v tu chvíli (asi jednu ráno) věděla, že je určitě nereálné.

Hahaha. Směju se zas v duchu. Je to docela paradox. Jsem v tomhle takovej trochu pintlich. Na vystoupení si potřebuju pěkně vybrat písničku, naposlouchat si jí, v klidu si vymyslet choreo (proces tak cca 2 měsíců) a pak jí aspoň měsíc trénovat. 100x to vidět, ladit špičky, kolena, ladnost. No a najednou jsem odkejvala sestavu za dva dny na vybranou písničku Romanem Holým, která má přes 4 minuty, možná až k 5. Hahaha, Kateřino, well done.

Každopádně jsem byla nadšená. Nebyla jsem si jistá, jestli to Roman myslí vážně, takže jsem se asi stopadesátkrát ujistila a stejně jsem v nejistotě pokračovala.


Střih. Ráno.

Dramatické otevření oči - pane bože, domluvila jsem si vystoupení s Monkey Business!

Středa byla příšerná. Moje kocoviny jsou čirý zlo, ale tahle za to stála. Střídaly se ve mně emoce jako neuvěření, stres, strach, nadšení, myšlenky na to, že jsem neřízená střela a tak pořád dokola. Ten den jsem nebyla schopná dělat nic, takže jsem se jala odpočívat, i když jsem odtušila trochu průšvih. Ale jak řekla moje kolegyně:" Diamanty se dělaj pod tlakem".

Ve čtvrtek jsem se probudila teda již v lepší formě. (Čti: už mi nebylo špatně). Sbalila si batůžek, lano a kruh a vyrazila do práce, kde jsem musela ještě poladit nějaké věci. Dopoledne mi volal Roman, jestli to teda platí a jestli to dám. (Já nevím, dám?! Musím! Ego je velká a občas všemocná věc, přátelé.) A na dvanáctou jsem vyrazila do studia. S písničkou Do It v ouškách pořád dokola. Nějak jsem se vybičovala a vymyslela tu sestavu cca za 40 minut, což mi přišlo naprosto neuvěřitelný, ale nějak to fungovalo a pak už jsem jen trénovala a trénovala. Na kruhu je takovej problém s tím, že když nějakou sestavu jedete pořád dokola a je tam nějaké odírací místo - třeba podkolení jamka, tak se vám to po pár pokusech odře do krve. No dobře, nevím, jestli všem, ale mně rozhodně. Je dobrý, že pak vám to místo tak trochu odumře... No to je jedno.

Takže jsem pak už tak trochu vyřízená, projížděla sestavu jen v duchu a doufala v zázrak.


Když jsem dorazila do Lucerny, tak nastal první fuck up. Nemohla jsem najít lano od kruhu, což je docela taková praktická věc, když ten kruh chce člověk pověsit. Naštěstí mám kousek od LMB studio, takže jsem běžela půjčit si jiný. Produkce a technici lucerňácký to pěkně zavěsili, vypadalo to i, že bych nemusela spadnout Matějovi na hlavu. Dali jsme nějaký zátěžový zkoušky, já se tetelila blahem. Jakoby ale hodně uvnitř, protože jsem byla nervózní jako prase.

Jak jsem se tam tak točila na kruhu, snažíc se zajet sestavu a nemít tisíc voken, když na mě koukaj všichni ti technici, najednou se tam objevila ČT. Přišli natočit s Romanem a Matějem rozhovor. Vymysleli, že bych byla pěkná v pozadí (takovej ten druh komplimentu, nad kterým se hlava trochu zasekne). Ale tak proč ne. Mezitím přišel Roman a Matěj. S Romanem jsme se pozdravili, pěkně se zasmáli, jaký jsem jelito a seznámila jsem se s Matějem.

Pak šli chlapci natáčet rozhovor a já dělala křoví. Následně nás čekala generálka.


Generálka...

Jo, to byl pocit, panečku. Je to vlastně docela zvláštní. Najednou stojíte na podiu s lidma, ke kterým tak nějak vzhlížíte. A nikdy, ale opravdu NIKDY NIKDY NIKDY by se vám ani nesnilo, ani nenapadlo, že s nima na tom pódiu někdy budete stát! Kapela vůbec netuší, co je vlastně čeká a co tam budu jakože předvádět. Oni hrajou, zpívaj, vy tančíte. Matěj se snaží uhýbat nohám, rukám. Celý to točí ČT do reportáže. No a pak ty 4 minuty skončí a tyhle lidi jako Ondra Brousek vstanou od kláves, tleskaj vám a říkaj slova jako "bravo, fantastický, úžasný". Lidi, kteří maj dlouholetou kariéru, spoustu úspěchů, fanoušků a jsou zkrátka geniální, to říkaj vám, která tři roky děláte svůj koníček, protože vás baví. Každopádně to bylo velice opojný a tyhle chvíle, co mi tak pěkně pohladily ego jsem si schovala do emoční krabičky.


Potom následovala velká nervozita. Přísahám, že jsem v Lucerně nachodila kilometry. Nemohla jsem se zastavit. Barmani se mi už smáli. Jednou za čas prohodili vtípek jako "Kdo se to tam točí na tom kruhu? Jo, naše účetní. Jó, kdyby taková byla každá účetní". (Bývalá a nebyla jsem účetní, jo. Říká se tomu office manager. Pozn. autorky).

Jednou za čas jsem zašla do backstage, pochytat trochu atmosféry. Musím říct, že mi celkem psychicky pomáhala podpora Matěje, kterej mi xkrát opakoval, že to bude krásný a skvělý.


No a pak už odbila osmá hodina, všichni byli převlečení a nastala před koncertní chvíle, kdy si všichni přáli a plácali si, což bylo vlastně moc pěkný. Navíc do toho zahrnuli i mě. Já zůstala dole a čekala na "svou" píseň. Kluci a Terka šli na to. Normálně tu nervozitu znova cítím, i když o tom zpětně píšu. Taková ta tíseň na hrudníku. Moje pocity byly teda dost smíšený. (Prej si na to člověk časem trochu zvykne, ale těžko říct). Byla jsem v takovým transu, že jsem se ani nerozcvičila, nezahřála nic. Jen jsem stála v chodbičce pod schodama nahoru a přešlapovala. Jo a jednou za čas jsem si šla přemazat ruce a nohu mágem. Chtěla jsem utéct, zároveň jsem věděla, že to dám a moc jsem se těšila! No a pak to bylo tady. Vyšla jsem nahoru. Technici dávali dolu kruh. Lidi divně koukali. Kluci se snažili ukrátit tu chvíli povídáním, ale trvalo to asi dýl než chtěli a tak začali hrát ještě když byl pod obručí technik a ne já. V tu chvíli mě přesně napadlo jen "A sakra, nenech se rozhodit, Kateřino, nenech se! Improvizuj, to stihneš, máš čas" (je zvláštní, jak je každá vteřina extrémně prostorná a vy máte spoustu času na přemýšlení a povídání si sama se sebou. Nebo takhle, já si na to povídání sama se sebou prostor vždycky udělám, že jo). "No a bylo to tady" moment číslo dvě. Najednou jsem stála pod kruhem před celkem narvanou Lucernou (v rámci restrikcí, samozřejmě, ale mně narvaná rozhodně přišla). Vedle vás je Matěj a jedete. Netočí se vám kruh. Střídavě panikaříte, střídavě si říkáte No a co! No ale hlavně. Hlavně si to DĚSNĚ UŽÍVÁTE. Každou tu vteřinu. Všechny ty pohledy. To je asi můj největší zážitek vlastně. Na kruhu jsem byla většinou sólo a nikdy jsem tam nebyla se skupinou lidí, kteří jsou tam s vámi a sdílí ten moment. Ten pěknej moment. Vyměňujete si ty pohledy, usmíváte se na sebe. Máte čas si prohlídnout i to publikum, který čeká, kdy toho Matěje opravdu nakopnete. Jste trošku teatrální, protože to ta chvíle vlastně vyžaduje.

Je paradox, že já tohle prostě neumim, jo. To zní teda divně, ale já třeba absolutně záměrný dívání se do očí nedávám. Uhýbám. Ale tam! Tam jsem si to vyloženě užívala. Moje asi nejoblíbenější chvíle byla, když nastoupila taková ta dramatičtější část, kdy se písnička víc rozjede. Mně se podařilo nějakým zázrakem víc roztočit kruh, publikum tleskalo, jásalo a Matěj stál naproti mně a přesně jsme si vyměňovali ty pohledy! Moje druhá nejoblíbenější část je, když jsem měla vokno, ale hned jsem si vzpomněla a nezpanikařila!


No a pak bylo po všem. Měla jsem takovej pocit vděku, že jsem se chytla v podstatě za srdce.


Bylo to krásný. Zároveň se mi pak dostalo spoustu uznání a chvály od lidí z Lucerny, což pro mě neuvěřitelně těšilo, i když na ty komplimenty neumím absolutně reagovat. Potom od Romana s Matějem a lidí kolem MB.


Kritická část Kateřiny vám musí sdělit, že to vystoupení nebylo ideální. Sem tam mi ulítla špička, nebylo to tak uhlazený. Ten kruh by se taky mohl točit líp. Ale víte co? Vlastně je to úplně jedno. Byl to můj večer. Bylo to moje! A na to, jakej to byl celý spontánní úlet a já měla jen chvíli na vymyšlení, natrénování a celou realizaci, tak jsem na sebe pyšná.


Tak. Pardon za emoční a sebestředný výlev, ale prostě víte jak. Vystoupení s Monkey Business!





A tady se na to můžete podívat.




Reportáž ČT zde:





92 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Comments


bottom of page